Ještě k 15. březnu 1939.

Česká televize se snaží, odvysílala pár dokumentů k tomuto dni. Jenže své reportáže váže k tomuto dni jako k počátku všeho špatného. Ono to špatné začalo mnohem dříve. A příklad statečnosti jedné posádky v kasárnách ve   

Frýdku-Místku jako hrdinný odpor československé armády odvysílat nestačí. K Mnichovské dohodě a 15. březnu 1939 se vše připravovalo už v r. 1919.

Počátkem ledna 1919 zasedla Velká čtyřka USA, Velká Británie, Francie a Itálie, aby se v budově francouzského ministerstva zahraniční v Paříži, dohovořili o světovém míru. Právě skončila světová válka a velmoci zahájily mírovou konferenci. Jedna šestina světa Sovětské Rusko, přes odpor amerického prezidenta  Wilsona, však k jednání přizvána nebyla. Americký prezident vinou svého zhoršujícího se zdraví byl později nahrazen a věci dostaly spád. Zatímco se mírotvorci dohovořovali, desetitisíce spojeneckých vojáků rozpoutávali krvavou, nevypovězenou válku proti Rusku. Bok po boku bělogvardějevských armád vedených Kolčakovem a Děnikinem, bojovala spojenecká vojska 14 států proti Rudé armádě na ohromné frontě, táhnoucí se od pustých arktických krajů až k Černému moři a od ukrajinských pšeničných polí až k sibiřským  horám a stepím.

Ironický a vždy přímý Winston Churchill, který osobně dozíral na spojenecké tažení proti Sovětskému Rusku, napsal později: "Byli spojenci ve válce s Ruskem? Ovšemže ne, ale stříleli po sovětských Rusech jakmile je spatřili. Stáli jako útočníci na ruské půdě. Vyzbrojovali nepřátele sovětské armády. Blokovali její přístavy a potápěli ruské válečné lodě. Zcela upřímně toužili a volali po jejím pádu. Ale válka - strašné! Vměšování se - hanba! Bylo jim, jak neustále opakovali, lhostejné, jak si Rusové uspořádají své záležitosti. Byli nestraní - a dost!".

Když nepomohla intervence jednalo se o usmiřování dál. Usmiřovači navrhovali, aby se nevyhnutelná válka provedla jako sjednocený úder proti Sovětskému svazu. Odmítla se kolektivní bezpečnost. Politika usmiřování vyvrcholila v září 1938. Vlády nacistického Německa, fašistické Itálie, Velké Británie a Francie podepsaly mnichovskou dohodu - protisovětskou svatou alianci, o níž světová reakce snila od r. 1918. Bylo potřeba Německo k útoku na Sovětský svaz vyzbrojit a Československo se k tomu hodilo náramně. Měli jsme v té době velmi moderně vyzbrojenou armádu. Dokázali jsme postavit 34 divizí, proti 28 divizím německým. Hitlerovi padly do rukou Škodovka, ČKD, všechny naše významné zbrojovky. Pro-fašistický generál Syrový, někdejší velitel české intervenční armády na Sibiři, odevzdal německému vrchnímu velitelství arsenály, skladiště, 1000 letadel a prvotřídní vojenskou výzbroj československé armády.

Ano, byli jsme vojensky dost silní, abychom zastavili německou invazi. Politicky jsme ovšem neměli spojence, kdežto Německo ano. Mnichovská dohoda pro nás byl totiž diktát, vzepřít se mu znamenalo vzepřít se našim bývalým spojencům a zůstat v Evropě sami.

Hitlerovi se otevřela cesta na východ. Že to až tak nešlo podle představ Západu přinesl další vývoj války. Velká Británie zradila i svého spojence největšího - Francii, když místo aby jí vojensky pomohla, při napadení Německem, tak svou posádku s Francie stáhla. Wehrmacht ze vzdálenosti cca 15 km pobaveně sledoval evakuaci britského expedičního sboru z přístavu Dunguerke. Měli od Hitlera příkaz nezasahovat. Snad jako dík za to, že Francii nepomohli. 

15. březen 1939 byl faktický počátek nejhorší války v dějinách lidstva. Západní svět svou politikou přivedl svět na pokraj katastrofy. Československo bylo tím jazýčkem na vahách světové politiky. Nezasáhlo proti Hitlerovi, nemohlo, protože mnichovským diktátem ztratilo spojence. Nebýt zrady spojenců, nemusela II. světová válka vůbec být.